Krabice naděje

26. prosince 2020

Tak prý dneska tiše ve dvě v noci
v Rozvadově překročily státní hranice
ony dlouho očekávané zázračné krabice,
co pomohou nám rázem od nemoci.
Od nemoci, jež sužuje nás skoro rok,
jež necitelně trhá chabá lidská pouta,
jež všechen náš svět zahnala do kouta,
jež svazuje nám přísnou dikcí krok.
Už dorazily brzy ráno v Praze do špitálu
a za nástupu vojska nejvíc čestné stráže
už září na ně všechna sláva jako v chrámu přes vitráže,
jak jinak září jenom stříbro z Joachimsthalu.
Uslyšíme jistě brzy, že prý na tom skladě je
s největší pečlivostí vědy zhotovená
a důkladně v hlubokém mrazu uchovaná
jediná naše budoucí naděje.

Ať jsou to třebas dvě krabice plné pomoci,
které umí v lidském těle provést změny,
jež zastaví všechny ty zlé patogeny
a zbaví lidi strachu z té strašlivé nemoci.
Strach ten od věků jablkem je sváru,
pro něž někdy nepřítelem bratr bratru,
pro něž zažehli jsme na ochranu velkou vatru
a brodíme se popelem, co jediný zbyl po požáru.
Nic z krabice však nikdy vrátit nemůže,
co spálili jsme bez milosti sami sobě,
co pohřbili jsme bez náhrobku v temném hrobě;
když jsme seli bodláky, nelze čekat na růže.
Co člověk zbořil, samo se znovu nepostaví,
co zpřetrhal, to opět třeba spojit,
a hledat pravdu a všechny šrámy duše zhojit,
neb i z ní, jak zapomněno, vzchází naše zdraví.

Nečekejme na zázraky, teď nevyšší je čas
přiznat si, že ta spásná schrána,
v níž všechna naše naděje je uchována,
nepřijde vůbec zvenčí, jsme jí každý z nás.
Naše síla přes propasti bezpečný stavět most,
náš rozum, jenž nám poví, kudy vede cesta dál,
naše odvaha, jíž se vždycky Andrej bál,
naše vůle měnit budoucnost.
A jen naše víra v to nás zachrání,
že i v krutém kraji tam na severní točně
po dlouhé temné noci alespoň jednou ročně
nakonec přeci přijde svítání.