Už ráno, svítá nad poli,
zas probouzí se okolí,
pootvírají lidé oči,
kam až jim to dovolí.
Je tu ráno zas a už,
na poli je šedá skruž,
na té skruži sedí muž,
tiše zírá na kaluž.
...

Je všední zimní odpoledne,
tma už dneska dávno padla,
vozy metra plny lidí,
co už dneska mají padla.
Jedněm přístroj oči váže
na shluk krátkých videí,
druhým plakát shora káže,
že na druhé zírat nesmějí.
...

Sváteční zvyklosti našeho národa si můžeme ukázat i na takové jinak nezajímavé věci, jako je graf průběhu celkové spotřeby elektřiny v České republice. Abychom to exaktně popsali: na obrázku je graf zatížení elektrizační soustavy ČR, což můžeme považovat v jistém přiblížení za skutečný součet spotřeb všech odběratelů. Číselně celkem nezajímavý rozdíl je v tom, že zatížení uvažuje i ztráty v síti, které jsou ale jednak z velké části na zatížení závislé (byť ne lineárně), jednak jsou od něj v jistém smyslu neoddělitelné (to by bylo na delší debatu). Já si tyto pojmy dovolím zde zaměňovat, protože tato úroveň podrobnosti zajímá hlavně ty, kteří nepočítají megawatty, ale koruny, které se na nich dají vydělat. :)...

Od začátku příštího roku se mění tarif Pražské integrované dopravy. Bude se zdražovat. Budiž, to už tak bývá a má to své vysvětlení. Co ale přichází bez vysvětlení (jen s tykajícím sloganem „neplať víc, než musíš“) a s mnoha problémy, jsou rozdílné ceny jízdenek zakoupených v mobilní aplikaci a jízdenek papírových.
Hned v tomto rozdělení se skrývá ten centrální problém. Není to rozdělení na hotovostní a bezhotovostní platbu. Je to skutečně: mobilní aplikace a zbytek. Pro ty, kdo nepocházejí z Prahy, ale z vyspělých českých měst, je třeba vysvětlení. V Praze neexistuje nic takového, že by se v tramvaji či autobusu přiložila někam bankovní nebo jiná karta, a tím by bylo zaplaceno. Terminály na platební karty sice v MHD máme, to ano, ale i ty tisknou papírovou jízdenku. Z toho, že PID zvýhodňuje mobilní aplikaci oproti všem ostatním způsobům, plynou potíže v mnoha oblastech...

Však je na té situaci aspoň něco hezkého:
Ten odvěký a přirozený od národa českého
vzkaz Slovensku i Americe,
že potíže v politice
jde vždycky řešit u piva.
Netřeba je střeliva.

V březnu 2020 to šlo ráz na ráz. V úterý desátého vyhlásila vláda uzavření škol jakožto součást úplně prvního balíčku nějakých opatření, která se široce dotkla veřejnost. Zdálo se to tehdy jako velká neznámá věc, ale kdo tehdy tušil, jak se tu během nadcházejícího týdne od základů změní život?
Z pondělka 16. března mi v mé historické paměti utkvěly dvě věci. Zaprvé, přes dvacet tisíc obyvatel Litovle, Uničova a okolních obcí se ten den probudilo do nové děsivé reality. Jsou obklíčeni! Jsou obklíčeni hlídkami policie a vojskem, které sem nechala narychlo a bez varování v noci povolat vláda… vláda jejich vlastní země, aby zde uzavřela jedno z ohnisek nákazy. A jakkoli nám to může přijít banální, protože známe další dva roky historie koronavirových opatření, tehdy to rozhodně banální nebylo. Bylo to něco nového a hlavně to nastalo v atmosféře strachu, jaká nikdy později už nebyla...

Kdejaký sdělovací prostředek v těchto dnech uvádí články a reportáže připomínající pět let staré události. Zdá se to jako dávná doba, že? A přesto jsou některé vzpomínky na dobu, kdy se Česko infikovalo, neskutečně živé. Aspoň tedy pro mě. Zdržím se ale svých obvyklých nejapných hodnocení situace a nebudu ani prozrazovat svůj názor na to, čím se vlastně tenkrát Česko nakazilo. Hodnocení, nebo třeba jen nezapomenutí ponechám na Vás. Z mé strany to budou tentokrát jen čisté vzpomínky – a myšlenky. Nebo alespoň tak čisté, jak je dokážu po pěti letech z hlavy izolovat, neboť většinu z těch věcí nemám zapsané nikde v deníčku. Když si vzpomenu, budu sem v průběhu následujících měsíců přidávat více takových vzpomínek...

Rybičky, rybičky, rybáři jedou!
Sítěmi pročísnou hladinu hnědou.
Teď už jen, příteli, trojobal čeká tě:
bez nás by nebyly Vánoce na blátě.

Není to na pastvině, ale na nádraží. Není to dusot kopyt, ale znělé rány od mnoha nohou, které scházejí po kovovém schodišti. Není to cinkání zvonců, ale štěbetání malých školou povinných dítek. Zvuky sílí, přibližují se. Vtom tuto kakofonii rozřízne štěkot ovčáckého psa. Vlastně ne. Je to znělý a otravný hlas paní učitelky. „Do dvojicééé, nastupujtééé, rychlééé, zastavtééé, bundu si sundejtééé…“

Jakmile dojedou do své cílové stanice, už to nejsou ovečky, ale vepříci mířící na porážku. Z vlaku jsou ve dvojstupu nahnáni do úzkého prostoru, buď do podchodu, nebo někam mezi zeď a zábradlí, a dokonale ho zašpuntují. Když před některou z dvojic vznikne mezera, úprkem ji zacelují, káže jim to Pavlovův naučený reflex. Jediná cesta ven vede z toho sevření: tam vpředu, kde je samozřejmě nečeká jateční pistole, ale hlasitě počítající pedagožka...

Ne, to není vtip, to je článek na Seznam Zprávách.
Článek obsahuje tolik mýtů, až to vůbec není vtipné.
„Riziko úderu blesku lze v budovách snížit pomocí zavřených oken a vypojení elektrických spotřebičů.“ – Ne, zavření oken a odpojení elektrických spotřebičů nesníží riziko úderu blesku, maximálně odvrátí nebo zmírní nežádoucí následky.
„Zároveň bych doporučila vyvarovat se telefonování – platí to především pro pevnou linku, ale i mobil představuje riziko.“ – Ne, telefonování mobilem nepředstavuje žádné zvýšení rizika, to je častý mýtus. A životu nebezpečný: když do někoho uhodí blesk, tak se hlavně nezdráhejte telefonovat o pomoc...

Po krátkém odstupu mám potřebu sdílet pár myšlenek vztahujících se k té hrozné události, ke které došlo před dvěma týdny na akademické půdě. Odstup ten zachovávám ze tří důvodů. Jednak jsem si sám potřeboval utřídit myšlenky. Potom jsem také nechtěl otevírat toto téma v době, která by měla být vyhrazena pietě, byť ani nyní nemohu tvrdit, že uplynula doba dostatečně dlouhá – zvlášť pro někoho ta rána zůstane otevřená ještě hodně dlouho. Zatřetí proto, že jsem čekal na reakce těch, kteří odstup držet nemohli nebo nechtěli, na veřejně diskutované návrhy, jak něčemu podobnému pro příště předejít...

Myslím si, že praktické práce, příklady a pokusy ve výuce jsou důležité a obecně by jich mělo být více. Ale v tomto případě jenom doufám, že autor článku nezachytil věrně realitu výuky, protože pokud ano... to už raději učit nezábavně, ale správně.

Jistěže vzduch v balónku má nějakou hmotnost, a působí tak na něj tíhová síla. Ale na balónek působí také vztlaková síla. A protože uvnitř i venku je vzduch, tyto síly se rovnají, a to znamená, vyruší. Vzduch ve vzduchu opravdu nepadá. To je první zásadní chyba.

Lze namítnout, že vzduch v balónku je pod tlakem, takže má větší hustotu než vzduch okolo. Ovšem přetlak v balónku bude pár jednotek kPa. To už se ale bavíme o tak malém rozdílu, že řádově stejný vliv má fakt, že v balónku, který nafukoval člověk vlastním výdechem, je teplejší vzduch, což by balónek zase nadlehčovalo. A ona hodina na základní škole asi úplně nebyla o termodynamice.

I kdyby vztlaková síla neexistovala, tak opravdu nejde vyvažovat těch pár gramů, co vzduch uvnitř balonku váží, na pravítku na prstu. To je druhá zásadní chyba.
Prostě celý tento experiment je totální blbost a pokud se takto někde soustavně učí, tak je to průšvih s vážnými následky.

Odkaz na zdrojový článek

Na kočárky by měl být řidičák. Za poslední měsíc mi řidiči a řidičky těchto vozidel jednou přejeli nohu, jednou do mě vrazili a nespočetněkrát se mi podařilo kolizi jen tak tak vyhnout. Velmi často jejich pozornost od řízení kočárku odpoutána mobilním telefonem.
Change my mind.

Kde kdo teď řeší, co je a není přípustné nosit na Colours of Ostrava a jiné kulturní akce. Věděli jste ale, že Pražský hrad, coby významné místo české státnosti, ve svém návštěvním řádu zapovídá návštěvníkům do areálu Hradu vstupovat s vlajkami? Nemám tušení, jestli se vlajkou myslí fyzický kus látky, nebo jakékoli vyobrazení vzoru vlajky.
To jenom tak námět na zamyšlení, kde se podobná absurdní omezení berou a proč, a zda je problém samotné pravidlo nebo až jeho výklad.

Proti tomuto hoaxu se jako elektrotechnik musím vymezit. Lézt na odstavené vagony na kolejích s trakčním vedením je samozřejmě mimořádně hloupý nápad. Neméně hloupé je ovšem také zveličování nebezpečí, pokud si tedy chcete zachovat věrohodnost a autoritu. Protože dříve nebo později na ten vagon zase nějaký další hlupák vyleze, vyfotí se při tom a všichni uvidí, že se mu náhodou nic nestalo, a řeknou si, že to je všechno jen lež.

Na jakou vzdálenost dokáže elektřina ve vzduchu přeskočit, závisí kromě napětí na mnoha dalších faktorech: na tvaru průběhu napětí, tvaru a materiálu předmětu, který přibližujeme, teplotě, tlaku, vlhkosti, ionizaci vzduchu, a dokonce i na náhodě. Přeskokovou vzdálenost tedy není vůbec jednoduché určit, ale tady je Správa železnic opravdu hodně mimo...

Když jsem nastupoval na vysokou, tak nějak jsem doufal, že po dobu mých studií stavba té dlouhá desetiletí plánované a v tolika volebních kampaních obsažené „rychlodráhy na letiště“ nezačne. A přece je to tu. Je pravda, že výluky zrovna v tomto úseku mě ještě v dojíždění do školy příliš omezovat nebudou, přesto cítím jistou nostalgii. A to hlavně s ohledem na pohnutou historii bubenského nádraží.

Nádraží Praha-Bubny mělo zvláštního genia loci. Oprýskaná omítka nádražní budovy, historické cedule, zamřížovaná všechna okna i dveře, dřevěná budova skladiště, rozlehlé prázdné kolejiště, volné plochy kolem něj, podivná parkoviště s děravými ploty a v posledních letech také opuštěná stavědla. Jako by se tady zastavil čas. To vše v srdci Holešovic, jedné z nejmodernějších pražských čtvrtí, pět minut chůze od stanice metra. Atmosféra historie a rozkladu má však zrovna na bubenském nádraží ještě jeden rozměr...

Osobně si myslím, že Andrej Babiš na ČT zpochybnit závazky této země vůči NATO opravdu nechtěl. Pustil jsem si ten fragment několikrát a pokaždé jsem o tom byl víc a víc přesvědčený.

Abych to vysvětlil, musím poukázat na to, jak přistupuje Babiš celkově k prostoru, který dostává v předvolebních debatách. Chápe je víceméně jako neomezený prostor pro vedení své kampaně, a to nejen tím, co říká, ale také tím, jak se při debatě chová. Vy možná vnímáte jako vítěze debaty obecně dobrého rétora, který přichází s přesvědčivými argumenty a umí obhájit, proč by právě on měl být brán v potaz. To ovšem vyžaduje schopnost ty argumenty poslouchat a vyhodnocovat. Možná vám to připadá jako zcela elementární dovednost, ale vězte, že pro někoho, kdo vyrůstal a celý život žil v prostředí, kde shůry slýchal jen „tak to je a tak to bude,“ zůstává nezažitou...

Návrh na automatické stanovování minimální mzdy jako určitého procenta ze mzdy průměrné, o kterém se v poslední době vážně hovoří, krásně ukazuje úroveň základních matematických dovedností naší politické reprezentace. Průměrná mzda je hezký národohospodářský ukazatel, akorát je přímo ovlivněna výší minimální mzdy. Koho by to napadlo... Kruh kladné zpětné vazby se uzavírá.

Pokud by se při zvýšení minimální mzdy zvýšila mzda skutečně jen té části zaměstnanců s nízkými výdělky, mechanizmus by byl stabilní. Jenže to je velmi izolovaný pohled na věc. Reálně je ale důsledkem zvýšení minimální mzdy také růst mzdy ostatních zaměstnanců, které si zaměstnavatelé potřebují udržet. Takže: vzroste průměrná mzda, kvůli tomu se zvýší minimální mzda, a tím opět vzroste průměrná mzda, nastane další zvýšení minimální mzdy a tak pořád do kolečka. Nebo totéž naopak, pokud průměrná mzda klesne...

Předseda hnutí SPD Tomio Okamura se včera pořádně předvedl tvrzením, že hlasovací lístek pro volby do Senátu přeškrtl a natrhl, což ovšem jaksi nemá vliv na jeho platnost. Po jeho vyjádření se zejména na sociálních sítích objevila řada příspěvků, kterými se mu jedni vysmívají a jiní zase možná obdivují jeho statečnost. Mě osobně ovšem spíš než jeho údajný podivný způsob volby zaráží, že mu jeho tvrzení lidé nekriticky věří. Hlasování je tajné mimo jiné proto, aby mohl každý tvrdit, že hlasoval nějak, a přitom ve skutečnosti hlasovat jinak. Přestože politici zpravidla neoplývají nejvyšší inteligencí, myslím si, že Tomio Okamura je natolik vypočítavý, že by mohl vědět, že neplatným hlasem výsledek voleb nijak neovlivní, jakkoli tvrdí něco jiného. Maximálně zvýší údaj o volební účasti, ale jinak nic, procenta se kandidátům a kandidátkám totiž vždy počítají pouze z platných hlasů...

Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky: „Vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.“ Tolik teorie.

Praxe je taková, že od šestého slova dál je citovaný odstavec zbytečný. Oba dva výčty, které následují, jsou jen proto, aby už tak krátký zákon nebyl ještě kratší. První z nich mi připomíná oblíbený test pozornosti z učebnice matematiky na základní škole, kde byl příklad na násobení asi dvaceti čísel, a jedním z posledních činitelů v součinu byla nula. Kdo postupoval mechanicky od začátku do konce, pořádně si započítal, kdo si všiml, měl hned hotovo. Klíčovému spojení „jiné nebezpečí“ račte porozumět jako „cokoli“. Je přeci úplně jasné, že nějaké pohromy a havárie jsou tam jen proto, aby tam něco bylo...

K tomuto zamyšlení nad smyslem veřejné dopravy v Berouně a okolí mne přiměla zpráva o tom, že od dubna budou po Berouně jezdit dvě nové autobusové linky za účelem zlepšení dopravní obslužnosti. Přečíst si o tom můžete třeba zde. Pokud vás to zaujalo, potom by vaší pozornosti neměl uniknout zejména jejich jízdní řád, který… no, ehm. Který je vlastně důvodem, proč zase něco píšu.

Představte si, že když jsem jezdíval autobusem ještě na základku, naplnilo se každé ráno „béčko“ už na své třetí zastávce U Tří zvonků až po čelní sklo a od zámku proto vyrážel ještě posilový vůz. Děti do školy, hodně dětí. Na gymnázium už jsem jezdil spíš „pražákem“, tedy tehdejší linkou C20, která sice odjížděla o pět minut dříve, ale zato jezdila přes berounské sídliště „horem“, takže nestála v kolonách na Plzeňské ulici, které existovaly kupodivu už i tenkrát...

Před několika týdny k nám nezvratně přišel rok dvoutisící dvacátý druhý. Jakmile celý udýchaný dorazil, hned po pozdravu jsem se ho ptal, jaká byla cesta. Nemohu zaručit, že jsem mu v té válečné vřavě plné výbuchů a světelných efektů všude okolo správně rozuměl, ale myslím, že upřímně říkal, že se mu vlastně vůbec přijít nechtělo a přemýšlel, jestli by se nemohl ještě někde na chvilku zašít. Jenže kalendář je tvrdě vymáhaný zákon, který platí beze změn už přes 400 let. Navíc mu prý volal rok předchozí a řval do telefonu, ať kouká přijít včas, protože on už tu nechce setrvat ani o jediný den navíc. Vůbec se mu nedivím. Ať je to jakkoli, radujme se, že je tu nový rok s námi, nabídněme mu řádné pohoštění a přijměme ho zase do příští zimy mezi nás, než skončí jako každý rok, který nás lidi omrzel, v podobě starých papírových kalendářů v odpadu...

Národ zná městečko Hostivici
pro víno, prachy a pro krabici.
Do léta se tu však normálně žilo,
špína je zavřená – čisto zde bylo.

Od září po celé Hostivici
létají odpadky po ulici.
Co se tam, přátelé, proboha stalo,
odkud se to smetí asi tak vzalo?
...

Za několik dní bude tento stát opět oslavovat Den boje za svobodu a demokracii. V Praze se budou procházet davy po Národní třídě a ti lidé budou říkat, co onoho dne dělali, co by tehdy dělali nebo co by tehdy byli dělali. Bude se jako vždy připomínat, jaký byl život před listopadem. Vzpomínat na „trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány“. Tento popis dob minulých bychom nalezli v preambuli Listiny základních svobod, která je pevnou součástí našeho ústavního pořádku. Tato listina zaručuje všem lidem většinu svobod, které požíváme, ačkoli nám přijdou naprosto normální, například svobodu pohybu a pobytu. Ano, mnozí vědí, že tato svoboda může být například za účelem ochrany zdraví omezena. A proto je vlastně ve jménu vyššího principu mravního všechno v pořádku...

Už přišel čas na sklonku letních dní
a všude zas jen drsná hesla čteme,
teď mnozí z nás o budoucnosti sní.
Přiznat si snáz, že opět sobě lžeme?

Tenoučký vlas naděje zase máme,
nespočet krás ta vláda lidu nese.
Je třeba včas, teď když se chleba láme,
přijít na sraz a neskrývat se v lese.
...

V některých ohledech jsem poměrně konzervativní. Proto jsem se cítil velmi dotčený, když mě na pražském hlavním nádraží oslovila velká, výrazně žlutá cedule s nápisem „Tady dostaneš tečku.“ Jednou věcí je vynalezené slovní spojení „dostat tečku“, které dle mého názoru nebylo zvoleno úplně vhodně. O to ale nejde. Rozčílilo mě použití slovesa ve druhé osobě čísla jednotného, tedy ve formě, které říkáme tykání. Pro tykání a vykání existují jistá společenská pravidla, která, jak předpokládám, všichni alespoň trochu vzdělaní lidé znají. I v rámci těchto pravidel však mohou mít různí lidé na záležitosti tykání a vykání různý pohled. Někdo může například považovat vykání za otravný zvyk, kterým jsme nuceni povrchně a nepřesvědčivě vyjádřit úctu druhé osobě tím, že se namáháme říkat většinu sloves o slabiku delší. Já to ovšem vidím poněkud jinak...

Jiný kraj, jiný mrav, praví známé úsloví. To, jaký je v kterém kraji onen mrav, stanovují tamní psaná i nepsaná pravidla společenského soužití, která se někdy utvářela po staletí a jindy se upekla během jediné noci. V Česku je například dosud jedním takovým psaným pravidlem, že příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Výjimku mají pouze ženy s cizí národností nebo občanstvím a ty, které žijí nebo hodlají žít trvale v cizině. Tyto ženy si mohou zvolit, že budou používat příjmení v mužské formě. Obě výjimky mají dobré opodstatnění. Jenže podle poslankyně Heleny Válkové, předkladatelky pozměňovacího návrhu zákona o matrikách, jménu a příjmení, který už čeká jen na podpis prezidenta, toto pravidlo zasahuje do práva na svobodné rozhodování o své národnosti tím, že nutí ženy, které chtějí používat příjmení v rozporu s pravidly české mluvnice, zapírat svoji českou národnost...

Povím vám příběh, je docela smyšlený,
o lidech na moři, o jejich smýšlení
o jejich přežití a o lásce k bližním
někde mezi Kanadou a pólem jižním.

Bez konce oceán na konci léta,
bez konce plyne čas na konci světa.
Tam koráb veliký na hladině vodní,
skrumáže lidiček na palubě lodní.
...

Procházel jsem kolem rybníka, kterému se tu obvykle říká Na Návsi, ačkoli u něj vlastně žádná pořádná náves není. Místo, kterému se přisuzuje býti návsí, není nic jiného než obyčejná křižovatka ve tvaru písmene T. Při této křižovatce stojí vedle sebe akorát kontejnery na tříděný odpad a úřední deska, nic víc. Ani ten rybník nebýval vždycky tak úplně rybníkem. Ještě nedávno býval spíše jen požární nádrží se dnem a stěnami z betonových panelů. Dnes už ale vypadá mnohem více jako rybník, dokonce i rákosí tam roste...

Výklad ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona, kterým se zaštiťuje vláda, říká, že faktické prodloužení nouzového stavu bez souhlasu Poslanecké sněmovny je možné tehdy, pokud stojí za jeho vyhlášením jiné důvody než předtím. A že tedy když byl původním důvodem boj s covidem a nyní žádost hejtmanů (kvůli boji s covidem), to je v pořádku. Osobně s takovýmto výkladem nemohu souhlasit a přijde mi to jako ještě větší deformace ústavního pořádku než všechny úskoky Prezidenta republiky. Každopádně nejsem jakkoli právně vzdělán, takže jsem jej s hořkostí přeci jen vzal na vědomí...

Kdo tomu do té doby nevěřil, mohl se nejpozději na jaře přesvědčit, že jsou mezi námi lidé, kteří radostně udávají na policii v případech, kdy se o dobrých úmyslech dotyčného nedá ani uvažovat. Ale tento případ už je opravdu vrchol. Popisované místo dobře znám a nemyslím si, že by tam bylo 1. ledna v 7 ráno něco jiného než pusto. Kdyby auto stálo uprostřed náměstí nebo před (otevřenou) školou, asi by to bylo něco jiného, tady ale zvolil zmiňovaný pár místo více než ohleduplně a rozumně. Nehledě na to, že hotely a další veřejné provozovny t. č. byly a jsou uzavřeny mimořádným opatřením vlády...

Ačkoli v mnohém nemohu s ministrem školství Plagou souhlasit, pořád patří mezi hrstku členů vlády, kterých si tak nějak vážím. Na rozdíl od většiny ostatních totiž nelže, a pokud snad ano, tak opravdu sporadicky, nekrade, a jestli snad ano, tak ne v takovém měřítku, aby o tom věděla celá zeměkoule, a možná i kope za svůj resort víc než za své hnutí. Tak či tak jsem byl velmi zvědavý, jaké překvapení si připraví pro 80 tisíc občanů této republiky, které tento rok čeká maturitní zkouška. A jak že ten osudový ortel zněl? Do školy je nepustíme, protože si to premiér nepřeje. Odvolává se bez bližšího upřesnění na nějaká nepříznivá čísla, prý je potřeba naopak zpřísnit. Snažil jsem se zjistit, které číslo za to může, ale bez úspěchu. Tohle číslo nám asi ministerstvo zdravotnictví nezveřejňuje...

V poslední době jsem už mnohokrát slyšel, že doba koronavirová nám může odkrýt nevšední pohled na věci, které jsme do té doby opomíjeli. Já už teď třeba tuším, že s nejvyšší pravděpodobností na větší část svého bakalářského studia budu pohlížet přes obrazovku počítače. Možná někdy v budoucnu, až budou k propagaci namísto lockdownu opět sloužit i dny otevřených dveří, zastavím se na fakultě a prohlédnu si ty laboratoře plné strojů a přístrojů, o kterých jsme se učili, ale nikdy je neviděli, stejně jako Lochnesskou příšeru. Protože tedy do školy nejezdím, rozhodl jsem se neprodlužovat si předplatní jízdné pro 1. pásmo, na ty občasné cesty se to nevyplatí. Od toho okamžiku jsem tušil, že mě to jednou čeká a nemine. Pár měsíců se mi to dařilo oddalovat tím, že mi pokaždé vycházela cesta na vlak Českých drah...

Tak prý dneska tiše ve dvě v noci
v Rozvadově překročily státní hranice
ony dlouho očekávané zázračné krabice,
co pomohou nám rázem od nemoci.
Od nemoci, jež sužuje nás skoro rok,
jež necitelně trhá chabá lidská pouta,
jež všechen náš svět zahnala do kouta,
jež svazuje nám přísnou dikcí krok.
...

Česká tragédie pokračuje. Obchody budou moci mít otevřeno do 21. hodiny. Ministr Blatný ujišťuje, že cesta z obchodu bude tolerována i po odbití policejní hodiny, byť bude zakázána. Další dílek skládačky k systému, který by se snad nedal nazvat lépe než jako typicky český. Vše, co není povoleno, je zakázáno. Velká část toho, co je zakázáno, je zakázána jen proto, aby se to porušovalo. Aby se koza nažrala, a vlk zůstal celý. Porušování pravidel je tolerováno, policie je nevidí, možná proto, že je nucena sama jiná porušovat. Má to však určitou mez. Překročíš mez a přijde trest. Nikdo neví, kde je mez. Můžeš to jen opatrně zkoušet. Jako oko bere: vyhrává ten, kdo se přiblíží co nejblíže, ale ani o píď nepřeleze. Když tě chytí, sám musíš uznat své provinění. Protože nelze býti nevinen...

Matematické modely profesora Duška bohužel nesmlouvavě říkají, že nezmění-li se trend nárůstu nových případů nákazy koronavirem, dojde k vyčerpání veškerých kapacit lůžkové péče v první polovině listopadu. Česká republika se dosud snažila tuto hrozbu odvracet přijímáním opatření, která měla vést k omezení dalšího růstu počtu případů. Všichni je známe. Jsou razantní, nepříjemná a likvidační pro některá odvětví našeho hospodářství. Navíc prý není jisté, zda vůbec včas zafungují. Několik chytrých hlav se však dalo ve sklepení lidového hostince na pražském Vyšehradě dohromady a řeklo: „Dost!“...

Přichází podzim jak každý rok vždycky,
přichází pokradmu do všedních dní,
vstupuje beze slov, melancholicky,
oblohu letní nám v šeď promění.
Rozlévá mléko své do dolin v kraji,
odpírá stále víc slunce svit dětem,
ty si však mezi zdmi školních tříd hrají
dál na vlně radosti, jež je provází světem.
...