Enviromentální výchova

22. února 2021

Procházel jsem kolem rybníka, kterému se tu obvykle říká Na Návsi, ačkoli u něj vlastně žádná pořádná náves není. Místo, kterému se přisuzuje býti návsí, není nic jiného než obyčejná křižovatka ve tvaru písmene T. Při této křižovatce stojí vedle sebe akorát kontejnery na tříděný odpad a úřední deska, nic víc. Ani ten rybník nebýval vždycky tak úplně rybníkem. Ještě nedávno býval spíše jen požární nádrží se dnem a stěnami z betonových panelů. Dnes už ale vypadá mnohem více jako rybník, dokonce i rákosí tam roste.

Přicházel jsem k rybníku a krom toho, že již docela odtál led, po kterém se jen o pět dní dříve proháněli malí i velcí na bruslích, jsem si všiml také tří dětí, které stály na jeho břehu. Byly tak akorát v tom věku, kdy už nemohou chodit do školy, třetí nebo čtvrtá třída. Dva chlapci a jedno děvče svorně tahali vší silou za oranžový provaz, který vedl kamsi pod hladinu rybníka. Zastavil jsem se a sledoval, co se bude dít. Jednak proto, že jsem byl zvědavý, copak tam ti mladí rybáři vyloví, jednak proto, že vím, že pod břehem, na kterém stáli, je rybník docela hluboký, a proto jsem usoudil, že bude lepší být nablízku, až tam jeden z nich zahučí. Provaz se napínal, stejně jako svaly mladých Santiagů, které nevzdávaly boj. Několikrát povolili, odpočinuli si a za chvilku tahali znovu. Provaz se skutečně pokaždé trochu pohnul, což nepochybně značilo, že jejich úlovek se blíží ke břehu a k hladině. Po několika minutách snahy se zpod hladiny vynořilo cosi drátěného. Než jsem se stačil rozmyslet, jaký drátěný předmět by mohl ležet pod hladinou rybníka a zároveň být tak těžký, aby s ním tři děti tak bojovaly, tajemné vodní zrcadlo odkrylo větší kousek té hádanky. Už nebylo pochyb, co to vlastně mají na udici. To je přeci nákupní vozík! V tu chvíli si ta holka sáhla do kapsy a vyndala z ní gumové rukavice. Velmi prozíravé, pomyslel jsem si. Nejsem z těch, co se úzkostlivě vyhýbají všemu špinavému a po kontaktu s hlínou si na ruce aplikují všechny dostupné dezinfekční přípravky, ale přeci jen si myslím, že při manipulaci s něčím, co nějakou dobu leželo v bahně na dně rybníka, je dobré jisté opatrnosti dbát, ať už jde o nákupní vozík nebo třeba o štědrovečerní večeři. Během chvíle už byl celý vozík bezpečně na břehu a děti také, takže jsem si pokračoval po svých.

Celou cestu jsem ale přemýšlel, co asi děti s vozíkem udělají. Nechají ho tam stát? Nebo ho snad vrátí do supermarketu? Zjistit odpověď na tyto otázky netrvalo dlouho. O půl hodiny později jsem se vracel přes náves zpět. A vozík? Stál zaparkovaný hezky vedle kontejnerů na tříděný odpad tam, kam lidé obvykle odkládají staré televizory, vánoční stromečky, rozpadající se křesla a tak podobně. V ten moment mi to sepnulo. Děti celou dobu dobře věděly, co dělaly, měly to naplánované. A jak by je mohlo napadnout plánovat vylovení vozíku z rybníka? Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že se nedávno ve škole učily o ekologii, tedy spíše o tom, co je často nazýváno ekologií. Pan učitel nebo paní učitelka jim řekli, že odpadky nepatří do přírody, ale do košů, popelnic, kontejnerů a sběrných dvorů. Děti si nějak všimly, že ten vozík v rybníku leží, a zosnovaly plán na eliminaci této ekologické zátěže. Je to možná úsměvné, ale nemohu opomenout, jak je úžasné, že jsou odhodlané pomáhat společnosti, nakolik mohou vnímat, že společnost poslední dobou moc nepomáhá jim. Nebo alespoň chtějí pomoct přírodě, i to se počítá. Moc jim přeji, aby jim takový přístup vydržel po celý život.

A nákupní vozík? O ten už se postarají technické služby. Na korbu té jejich multikáry se určitě vejde. Ale co s ním potom? Takový odpad obvykle nezpracovávají. Nota bene, že ten nákupní vozík zcela jistě někdo z obchodního domu ukradl. Z toho by taky mohlo být spousta papírování a vysvětlování. Tož oni si už nějak poradí. Jediná věc mě na tom stále hlodá. Ty kontejnery jsou k tomu rybníku skutečně nebezpečně blízko.