Vzpomínky na covid – 2. Den, kdy šly peníze stranou

26. března 2025

V březnu 2020 to šlo ráz na ráz. V úterý desátého vyhlásila vláda uzavření škol jakožto součást úplně prvního balíčku nějakých opatření, která se široce dotkla veřejnost. Zdálo se to tehdy jako velká neznámá věc, ale kdo tehdy tušil, jak se tu během nadcházejícího týdne od základů změní život?
Z pondělka 16. března mi v mé historické paměti utkvěly dvě věci. Zaprvé, přes dvacet tisíc obyvatel Litovle, Uničova a okolních obcí se ten den probudilo do nové děsivé reality. Jsou obklíčeni! Jsou obklíčeni hlídkami policie a vojskem, které sem nechala narychlo a bez varování v noci povolat vláda… vláda jejich vlastní země, aby zde uzavřela jedno z ohnisek nákazy. A jakkoli nám to může přijít banální, protože známe další dva roky historie koronavirových opatření, tehdy to rozhodně banální nebylo. Bylo to něco nového a hlavně to nastalo v atmosféře strachu, jaká nikdy později už nebyla. Strachu z nákazy, strachu z „těch nahoře“ a nakonec i z „těch dole“. Nehodnotím zpětně, jestli byl ten krok adekvátní nebo ne, jenom mě vyděsila samotná skutečnost, že se něco takového může stát.
Zadruhé, někdy kolem šesté večer vyhlásil primátor Prahy Hřib vlastní sadu opatření pro zamezení šíření nákazy, která se týkala především hromadné dopravy v Praze. Počínaje hned dalším dnem byla zavedena povinnost mít v MHD zakrytý nos a ústa… No výborně. Zrovna jsem měl jet do Prahy k lékaři, kam už jsem byl nějaký ten měsíc objednaný, a zároveň jsem potom plánoval dojet domů k mamce a do Prahy už se nevrátit, jak dlouho bude třeba.

A tak jsem ráno vyštrachal nějaký ten kus hadru, který bych si mohl dát přes ústa a nos, protože roušky se koupit nedaly ani jsem si zatím žádnou neušil, a šel v ranní špičce na vlak. Tři spojené jednotky Regionova, to byla největší souprava, jaká na té trati mezi Prahou a Kladnem lidi vozila, a obvykle bývaly i docela nacpané. Ale tentokrát o místo nebyla nouze a když jsme přijeli na Veleslavín, kde běžně vystupovalo přes sto lidí, tentokrát nás z vlaku vystoupilo… devět. Byl to úplně jiný, neznámý pohled, pohled na město duchů. Ty tam byly davy lidí, ty tam byly kolony na Evropské ulici, semafory vypadaly, že nemají co na práci. Protože jsem měl docela dost času, posadil jsem se na chvíli na lavičku a sledoval to všechno nenormální dění, nebo spíš nedění okolo.
V jednu chvíli přijela tramvaj mířící z Divoké Šárky do centra. Ze zastávky se sebral jeden pán, víc lidí tam nebylo, a jal se nastupovat. Jenže neměl nic, čím by si zakryl ústa a nos, takže ho milí spolucestující zase rychle vyobcovali z tramvaje zpátky na refýž.

Kam jsme se to dostali? Cestující vyhazují jiné cestující z tramvaje, protože neposlechli nařízení, které existovalo ani ne 24 hodin. Opravdu jsme jako lidstvo, jako národ, ze strachu o vlastní život, takové bestie bez soucitu? A tak rychle jsme se to naučili? Byl to okamžik, který definoval můj přístup k celé covidové situaci po celý zbytek jejího trvání. Řekl jsem si, že se mi nesmí stát, abych pozbyl lidskosti a kritické úvahy, jako ti lidé v tramvaji.
Ale to nebylo všechno poučení toho dne. Když jsem konečně odbavil své zdravotní záležitosti v Praze, počkal jsem na autobus, který mě konečně odveze z toho hotspotu infekce (a nelidskosti). Autobus přijel, ale místo předních dveří, kde se u řidiče kupovaly jízdenky, otevřel naopak dveře zadní. Přístup řidiči byl zapáskovaný a ručně psané ceduli stačila dvě slova, aby toho řekla hodně… (fotku přikládám)

17. březen 2020 byl den, kdy přestalo jít v první řadě o peníze. Důležitější bylo se k sobě nepřibližovat. Peníze, věc, na které na víc než čem jiném stojí už dlouho naše civilizace, ztratily v Česku svoje dříve nezadatelné postavení pouhých 16 dní po objevení nákazy.