Aneta

27. ledna 2026

Je všední zimní odpoledne,
tma už dneska dávno padla,
vozy metra plny lidí,
co už dneska mají padla.
Jedněm přístroj oči váže
na shluk krátkých videí,
druhým plakát shora káže,
že na druhé zírat nesmějí.
Mladá žena ke třiceti, světlé vlasy,
na sedadle u dveří, čelem jede pozpátku,
tmavý kabát, píše zprávu, komu asi?
Vše se zdá být v pořádku.
Jen ten, kdo přesto pozor dává,
zřít by moh’, že žádná sláva.
Vždyť té ženě o půl páté
se plete páté přes deváté.
Mnoho práce, lekce tance,
nemyslela na kus žvance.
Teď horší než, že břicho kručí,
onu paní strasti mučí.
Je to sice bez bolesti
jako v střední opilosti,
ruka se jí náhle chvěje,
řeka potu s kůže leje.
Kdo vidí tohle křehké kvítí,
ten se radši poddá klamu,
čumě z okna na reklamu,
která příliš jasně svítí.
Někdo možná v téhle době
říká o té ženě sobě:
„To je dobře, že ti tak,
že jsi sáhla na panák!“

A tak od stanice ke stanici
hledá se princ soucítící,
jenž polituje tváře hladké
a rychle snese z nebe sladké.
Cukr – ten podobu má dneska dvojí:
tu první nechceme mít vůbec v ničem,
tu druhou jíme rádi s bičem.
Jen občas – náhlou slabost hojí.
Jak se to ovšem v metru stává,
prince se jí nedostává.
Obrazovky vně i uvnitř svádí žen i mužů mysl,
od stanice ke stanici, od pomoci na nesmysl.
Její síly slábnou stále,
vidí už jen barev shluky,
telefon jí padá z ruky.
Jak metro jede pořád dále,
mysl téhle mladé dámy
už není v metru dále s námi.
Jen prázdno v očích veřejnosti
a síla lhostejnosti z povinnosti.

Na konečné všichni mizí
žít si dál svůj život hmyzí
a tam kdesi za stanicí souprava se obrací,
změna směru mladé ženě vědomí však nevrací.
I tato jízda je prosta lidských gest,
vždyť tak podivně bezvědomá ztratila už všechnu čest,
a tak jen její tělo v koncích koná samo další z cest
pod kamenně chladným srdcem matky měst.
Až vyhazovač na konečné
spatří její postavu,
však nelze více pomoct slečně,
jež prodělala zástavu.

Tak skončila pro Anetu
poslední štace diabetu.
Anety už není více,
strnulé jsou její plíce.
Vynesli ji tiše z vozu
po exitu k exitu.
Lékař píše diagnózu:
cestující bez citu.

– – –

Kdo příběhu o Anetě a o ostatních nevěří,
ať posadí se odpoledne na sedadlo u dveří.