Bubny

12. března 2023

Když jsem nastupoval na vysokou, tak nějak jsem doufal, že po dobu mých studií stavba té dlouhá desetiletí plánované a v tolika volebních kampaních obsažené „rychlodráhy na letiště“ nezačne. A přece je to tu. Je pravda, že výluky zrovna v tomto úseku mě ještě v dojíždění do školy příliš omezovat nebudou, přesto cítím jistou nostalgii. A to hlavně s ohledem na pohnutou historii bubenského nádraží.

Nádraží Praha-Bubny mělo zvláštního genia loci. Oprýskaná omítka nádražní budovy, historické cedule, zamřížovaná všechna okna i dveře, dřevěná budova skladiště, rozlehlé prázdné kolejiště, volné plochy kolem něj, podivná parkoviště s děravými ploty a v posledních letech také opuštěná stavědla. Jako by se tady zastavil čas. To vše v srdci Holešovic, jedné z nejmodernějších pražských čtvrtí, pět minut chůze od stanice metra. Atmosféra historie a rozkladu má však zrovna na bubenském nádraží ještě jeden rozměr. Právě odtud odjížděly za Protektorátu transporty pražských židů do ghetta v Terezíně. A přestože se od té doby v Bubnech leccos změnilo, stále nebylo těžké si tu představit, jak to tenkrát asi vypadalo.

Samotná staniční budova má sice zůstat zachována i pro příští generace jako Památník ticha, okolní prostředí však bude úplně jiné. Má tu vyrůst moderní městská čtvrť. Představy budou obtížnější a abstraktnější. Tohle zvláštní a občas strašidelné místo, které jsem měl přesto docela rád, zmizí z mapy. A já budu… ve svém věku… pamětníkem. Protože i tam, kde se na desítky let zastaví čas, jde život vždycky dál.