-ová

02. července 2021

Jiný kraj, jiný mrav, praví známé úsloví. To, jaký je v kterém kraji onen mrav, stanovují tamní psaná i nepsaná pravidla společenského soužití, která se někdy utvářela po staletí a jindy se upekla během jediné noci. V Česku je například dosud jedním takovým psaným pravidlem, že příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Výjimku mají pouze ženy s cizí národností nebo občanstvím a ty, které žijí nebo hodlají žít trvale v cizině. Tyto ženy si mohou zvolit, že budou používat příjmení v mužské formě. Obě výjimky mají dobré opodstatnění. Jenže podle poslankyně Heleny Válkové, předkladatelky pozměňovacího návrhu zákona o matrikách, jménu a příjmení, který už čeká jen na podpis prezidenta, toto pravidlo zasahuje do práva na svobodné rozhodování o své národnosti tím, že nutí ženy, které chtějí používat příjmení v rozporu s pravidly české mluvnice, zapírat svoji českou národnost. To zní jako další velmi zajímavá úvaha o tom, kterak lidé obcházející všemožná pravidla jsou nakonec vlastně nevinnými oběťmi důsledků jejich úmyslné činnosti. Ale o tom třeba zase jindy.

Zdá se ovšem býti faktem, že poptávka českých žen po užívání mužské formy příjmení roste. Důvody, které pro to mají, osobně neznám nebo je nedokáži pochopit. Ale přeci jen to je jejich příjmení, takže by měly mít právo si o něm rozhodovat. Na tomto místě bych mohl napsat, že kdybych o tom rozhodoval, tak bych všem ženám toto právo dal, a mohl bych skončit. Jenže…

Vedle pravidel psaných se naše společnost řídí i těmi pravidly nepsanými. Samozřejmě máte pravdu, že žádná taková neexistují, protože v dnešní době už zaznamenáváme snad úplně všechno. Abych to tedy vysvětlil, mám na mysli pravidla, která jsou psaná až dodatečně jako svědectví než originálně jako nařízení. Některé náboženské knihy nám ukazují, že prostá svědectví mohou být chápána i jako přísná pravidla, takže hranice je opravdu tenká. Do této skupiny ovšem patří i věc svým způsobem mnohem mocnější než leckterá jiná pravidla, prostě proto, že se s ní setkáváme ve společnosti zdaleka nejčastěji a po celý náš život. Tou věcí je jazyk.

Jakkoli se to někomu nemusí zdát, český jazyk je k ženám poměrně velkorysý. Naprostá většina podstatných jmen označujících osoby má ženskou formu, ať už jde o vyjádření povolání, titulu, národnosti nebo lecčeho jiného. Tato pojmenování nejsou ničím novým a jsou běžně, široce a výhradně používána. A tady začíná ten problém. Pokud půjde jen o to vyslovit v prvním pádu jméno ženy, která používá mužskou formu příjmení, může nám to možná připadat trochu divné, ale v podstatě s tím není problém a brzy si zvykneme. Jana Kříž. Eva Hájek. Trochu divněji už mohou znít příjmení, která se skloňují podle vzoru „mladý“, ale ani to není žádná pohroma. Paní Malý. Slečna Novotný. Velký problém nastane, když ke jménu přidáme právě podstatné jméno v ženském tvaru a začneme to všechno skloňovat. Zítra ráno půjdu k paní doktorce Háj- Co teď? Jedna možnost je ponechat příjmení nesklonné, jako to dělají například v polštině (kde by ovšem řekli „do pani doktor Hajek“). Upozorňuji jen, že toto je a stále bude v rozporu se zákonem, neboť ten říká, že příjmení žen se tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. To beze všeho platí i pro ženy užívající mužské příjmení. Podle pravidel české mluvnice se ale mužská příjmení skloňují! Takže jediným správným tvarem této věty bude „Zítra ráno půjdu k paní doktorce Hájkovi.“ To už zní velmi bizarně. Někoho jiného samozřejmě může napadnout v takovém případě použít raději běžného ženského tvaru „doktorce Hájkové“, což je ale přeci přesně to, co žena, která se rozhodla pro mužskou formu příjmení, pravděpodobně nechce slyšet.

Ovšem může být i hůř. Mnoho českých příjmení vzniklo tak, že slova rodu ženského označující věci přešla do rodu mužského. Máme příjmení jako Tříska, Smetana, Polívka, Blecha a mnoho dalších. Původní slova rodu ženského nám přímo podsouvají k použití další, snad ještě horší tvary. Půjdeme k Polívce. Navíc spíš méně než více lidí přemýšlí nad tím, co říká, do té míry, že by si uvědomili možné nebezpečí špatné interpretace. A tak můžeme zcela neúmyslně dostat danou osobu velmi snadno do nepříjemné situace, například komplimentem: „Paní Blecho, máte moc hezký nový kožich.“ Když bychom tak oslovili pána, který by náhodou měl nový kožich, bylo by to zcela korektní, možná humorné. Takto to ovšem vyznívá tak, že se trefujeme právě do faktu, že žena používá mužské příjmení. A to může být vnímáno jako velmi urážlivé.

Konečně se dostáváme k meritu tohoto sdělení. Než žena využije svého práva používat mužské příjmení, měla by si rozmyslet, zda jí to opravdu stojí za to. Dokud a pokud nedojde k tak masivnímu rozšíření žen s mužským příjmením, že se s nimi sžijeme, může a bude se dít to, že je lidé stejně nebudou oslovovat tak, jak by si přály, a příjmení komolit jednoduše proto, že tento jev náš úzus dosud nezná a na výběr je mnoho možností. Jazyk se sice pořád vyvíjí a přizpůsobuje se, ale má také ohromnou setrvačnost. I když jim to nikdo nebude dělat schválně, pořád se bude tato nepříjemná situace opakovat. Situace, která může časem přerůst v opravdu nepříjemný konflikt na poli genderovém. Konflikt jen proto, že někdo nedomyslel důsledky svého rozhodnutí, které zasahuje do něčeho tak intimního a posvátného, jako je jméno. A je úplně jedno, jestli je to žena, muž nebo kdokoli jiný.

Neměli bychom předcházet konfliktům? Neměli bychom zamezit lidem činit, čeho mohou později litovat? Inu, to už je politická otázka. Odpověď bychom museli hledat daleko za tím, co si většina lidí představí za slovem svoboda. Osobně zastávám spíše ten liberálnější postoj, ale přitom stejně pevně doufám, že ženy v Česku, na Slovensku, na Litvě ani v Lotyšsku bez opodstatnění nezboří staletí starý, zajímavý a užitečný zvyk, který se v Evropě zachoval funkční jen v těchto čtyřech zemích.

Poznámka: Lidé všech pohlaví, kteří mají nesklonné a neutrální příjmení jako třeba Petrů, Janků nebo Martinů, při tom všem stojí bokem a musejí se smát.