Pár slov o maturitní zkoušce

28. ledna 2021

Ačkoli v mnohém nemohu s ministrem školství Plagou souhlasit, pořád patří mezi hrstku členů vlády, kterých si tak nějak vážím. Na rozdíl od většiny ostatních totiž nelže, a pokud snad ano, tak opravdu sporadicky, nekrade, a jestli snad ano, tak ne v takovém měřítku, aby o tom věděla celá zeměkoule, a možná i kope za svůj resort víc než za své hnutí. Tak či tak jsem byl velmi zvědavý, jaké překvapení si připraví pro 80 tisíc občanů této republiky, které tento rok čeká maturitní zkouška. A jak že ten osudový ortel zněl? Do školy je nepustíme, protože si to premiér nepřeje. Odvolává se bez bližšího upřesnění na nějaká nepříznivá čísla, prý je potřeba naopak zpřísnit. Snažil jsem se zjistit, které číslo za to může, ale bez úspěchu. Tohle číslo nám asi ministerstvo zdravotnictví nezveřejňuje. Možná to ani není číslo z ministerstva zdravotnictví, ale z premiérova marketingového týmu. Jinak si ten náhlý obrat v rétorice nedokáži vysvětlit.

V každém případě je nemožnost prezenční výuky nutno maturantům nějak kompenzovat. Ministr přišel s jednoduchým řešením: zrušení písemných prací v češtině i cizích jazycích, prodloužení časového limitu na didaktické testy, pro studenty, kteří místo studia nuceně či dobrovolně pomáhali ve zdravotnictví, jeden mimořádný opravný termín navíc a pár dalších organizačních změn. Jaký signál tím vším ministerstvo vysílá?

Zdá se, že písemné práce neboli slohy jsou natolik nepopulární, že už se na naše střední školy nevrátí. Z náplně maturitní zkoušky zmizely už loni, a přestože s nimi všichni maturanti a vyučující až do dneška měli pro letošek počítat a připravovat se na ně, snad z obavy z katastrofálních výsledků je raději ministerstvo zrušilo i letos. Nakonec se tedy zjistí, že to jde i bez nich. O tom vypovídají i statistiky vypracované Centrem pro zjišťování výsledků vzdělávání (CZVV neboli Cermat), které maturity připravuje a zpracovává jejich výsledky. V minulém roce, kdy už slohy součástí maturity nebyly, neúspěšnost zkoušek z jazyků oproti roku 2019 neklesla, naopak spíš mírně vzrostla. Slohy byly na většině škol jedinou kreativní složkou maturitní zkoušky i přes všechna ta hloupá pravidla, kterými byla ta kreativita svazována. Na to samozřejmě mohly školy namítat, že od rozvoje kreativity tu nejsou školy střední, nýbrž umělecké. Ano, tak jsme si to tady bohužel nastavili. Jak dlouho nám ještě může trvat, než pochopíme, že po mechanizovaných pracovnících bez špetky vlastní iniciativy a kreativity není poptávka v oborech humanitních, přírodovědných ani technických, ale jedině snad ve státní správě? Slohy byly nepříjemné ještě v jiném směru, a to udržováním maturantů v nejistotě až do poslední chvíle. Zmlsaný vysokoškolským prostředím, kde nám zkoušku opraví zpravidla do několika hodin, si již těžko dovedu představit, že těch pár set nebo dokonce jen pár desítek slov někdo zkoumá a přezkoumává déle než měsíc. Než se ale se slohovými pracemi definitivně rozloučíme, musím ještě poupravit svůj výrok o maturitě starý skoro přesně dva roky. Zněl: „Po maturitě už musí umět všichni číst, psát, trochu počítat.“ Nově totiž není třeba, aby držitel úplného středního vzdělání uměl psát. Těch pár okének v didaktickém testu pro odpovědi na otevřené otázky (jejichž počet se vzhledem k jejich údajné obtížnosti také již snížil) v moři políček pro křížkování opravdu vyplnit nepotřebuje.

A co ty didaktické testy? Tak jim přidáme čas, aby tu odpověď stihli vymyslet, tím přece nic nezkazíme. Pokud připustíme, že těch pár minut navíc je z hlediska epidemiologického opravdu zanedbatelných, potom skutečně ne. Vzpomeňme si ale, že časový limit na didaktické testy se prodlužoval už jednou, v roce 2019, a to beze změny počtu otázek. A co říkají statistiky? Že neúspěšnost didaktického testu z českého jazyka oproti předchozím rokům pokračovala ve svém mírně vzestupném trendu. U matematiky se ale statistika docela zlepšila. Otázkou zůstává, jestli to nebylo spíše díky relativně jednoduššímu zadání. Ostatně v roce 2020 začala neúspěšnost v matematice opět stoupat na svoji původní úroveň, což můžeme stěží svádět na výpadek dvou měsíců prezenční výuky ve čtvrtém ročníku. Můžeme tedy říci, že prodloužení časového limitu tedy nemělo nikterak výrazný efekt. Měl jsem příležitost si popovídat i se dvěma neúspěšnými maturanty. Ani u nich nebyl problémem nedostatek času, dokonce ani nedostatek znalostí tolik ne. Potíž byla v tom, že se do většiny úloh ani nepustili, protože jednoduše nepochopili, co se od nich chce a jak to mají zjistit. To je potvrzeno i statisticky. Úlohy na čtenářskou gramotnost v českém jazyce a slovní úlohy v matematice tradičně patří k těm s nejmenším podílem správných odpovědí. Příčiny ať si najde každá škola sama. Naštěstí pro maturanty i těchto úloh bude pravděpodobně v maturitních testech ubývat. Ministr Plaga na dnešní tiskové konferenci prozradil, že pověřil Cermat tím, aby se úlohy, které by mohly být vzhledem ke koronavirové situaci pro studenty obtížné, v testech neobjevovaly. Dokonce avizoval, že během hodnocení didaktických testů budou otázky opět přezkoumány a pokud se ukáže, že konkrétní otázka působila maturantům velké obtíže, může být z hodnocení vyřazena. Myslím, že to nepotřebuje další komentář. Ale co tedy s tím časem? Může to nějak maturantům pomoct? Vlastně ano, existuje jedna činnost, která při skládání zkoušky skutečně vyžaduje víc času. Opisování. Snaží se snad ministr zavděčit maturantům tímto způsobem? Kdo ví. Třeba jednou do škol přijde doporučení z ministerstva (které bude následně dementováno), aby maturitní dozorčí během konání zkoušky opustili místnost.

Je opravdu hezké, že vláda myslí i na studenty, kterým nařídila místo školy pracovat, a ministr školství se jim snaží pomoct. Ještě příjemnější překvapení je, že se to snad týká i těch, kteří se tak rozhodli dobrovolně. Nemyslím si ale, že mimořádný opravný termín je ten správný způsob pomoci. „Zkouška není od slova zkusit,“ zní častá průpovídka vysokoškolských profesorů. A mají pravdu. Když necháme střílet na terč někoho, koho jsme to pořádně nenaučili, možností jedné střely navíc mu opravdu moc nepomůžeme. Je tedy s podivem, že stát podporuje tento způsob zahrávání si s pravděpodobností, který stejně moc nefunguje (samozřejmě za předpokladu, že zadání toho druhého termínu nepřipraví úmyslně o dost jednodušší). Jak tedy můžeme pomoci těm, kteří se na zkoušku nemohli z objektivních důvodů řádně připravit? Třeba tím, že jim umožníme se řádně přehlásit na podzimní termín a domluvíme se s vysokými školami, aby pro tyto studenty upravili své přijímací řízení podobně. Získají tak čas se to doučit přes prázdniny (pokud budou chtít) bez obavy, že budou následně diskriminováni.

Summa summarum: Jsme svědky postupného vykosťování institutu maturitní zkoušky, o kterém se dá stěží tvrdit, že je pouze mimořádné a dočasné. Loňská a letošní situace totiž nezasáhla jen letošní čtvrťáky, ale všechny školáky bez rozdílu ročníku. Stejně tedy může být argumentováno – a pravděpodobně bude – i v příštích třech letech. A potom vlastně taky, protože podobně jsme rozvolnili i přijímací zkoušky na střední školy. Uzavření středního vzdělání nějakou zkouškou – má-li mu být přikládána jistá váha – je přitom potřeba. Možná skutečně není tolik potřeba, aby absolvent střední školy uměl rozlišit přívlastek těsný a volný nebo pojmenovat básnické prostředky. Možná někomu jednou dojde, že umělecký text lze interpretovat, ale je nesmysl tvrdit, co z uměleckého textu jednoznačně vyplývá. Mnoho absolventů střední školy se ale následně vydá na školu vysokou, kde je potřeba takové věci jako písemný projev nebo analýzu problému ovládat. Samozřejmě tedy za předpokladu, že nedojde k obdobnému vykostění vysokoškolského studia. Ale i ten, kdo na vysokou školu nepůjde, se bude někdy potřebovat umět písemně vyjádřit nebo se na základě nějakých podkladů nějak rozhodnout. O finanční gramotnosti ani nemluvě. To všechno jsou kompetence, které se u nás buď netestují, nebo ani příliš neučí. A pokud ano, jsou pod heslem pomoci, nebo dokonce odstraňování zbytečného postupně oklešťovány. V těchto oblastech potom stát musejí suplovat primárně komerční projekty, jako jsou třeba Národní srovnávací zkoušky od společnosti Scio, což sociální rovnosti zrovna dvakrát nepřidá. Není to ale jenom o zkouškách. Ty jsou pouze ušmudlaným zrcadlem odrážejícím převážně zaprášené židle vyspravené hromadou kotoučů lepicí pásky, kterým říkáme školství a na kterých sedí vedle těch, kteří chtějí učit, i ti, kteří nechtějí učit, ale musí. Jiné řešení než občasné přetření zrcadla špinavým hadrem je běh na dlouhou trať, to ano. Ale dokud se na ni nikdo nevydá, budou si minimálně ti starší ještě schopni spočítat, jak moc tím tratíme.