Muž na skruži

16. března 2026

Už ráno, svítá nad poli,
zas probouzí se okolí,
pootvírají lidé oči,
kam až jim to dovolí.
Je tu ráno zas a už,
na poli je šedá skruž,
na té skruži sedí muž,
tiše zírá na kaluž.
Protože v té kaluži
vidí obraz o muži,
co přišel večer o růži,
a tak tu sedí na skruži.

Žena krásná jako růže
jednou si ho oblíbila,
co všechno s ním dělat může,
říkal, když ho políbila.
Zalezla mu pod kůži
a srdce jeho soustruží.
Jen občas špatně sklouzne nůž.
Upjat bude další muž.

Tak voní květy na růži,
když trny se k nim přidruží.
S takou je pak milování,
jak milovat se se skruží.
Zapaluje cigaretu,
by smazal stopu ženy z retů,
odsoudil ji k ztrátě květů,
když tu skončil bez námětu.

Pije potkan z kaluže,
hledě přitom na muže,
jak trousí kletby do skruže,
jak trousí rovnou do skruže.
Snad ukáže se v kaluži,
než pro tabák se zadluží,
že sezení na skruži
ho nikdy samo nevzpruží.