Stádo hnaných zvířat

08. prosince 2024

Není to na pastvině, ale na nádraží. Není to dusot kopyt, ale znělé rány od mnoha nohou, které scházejí po kovovém schodišti. Není to cinkání zvonců, ale štěbetání malých školou povinných dítek. Zvuky sílí, přibližují se. Vtom tuto kakofonii rozřízne štěkot ovčáckého psa. Vlastně ne. Je to znělý a otravný hlas paní učitelky. „Do dvojicééé, nastupujtééé, rychlééé, zastavtééé, bundu si sundejtééé…“

Jakmile dojedou do své cílové stanice, už to nejsou ovečky, ale vepříci mířící na porážku. Z vlaku jsou ve dvojstupu nahnáni do úzkého prostoru, buď do podchodu, nebo někam mezi zeď a zábradlí, a dokonale ho zašpuntují. Když před některou z dvojic vznikne mezera, úprkem ji zacelují, káže jim to Pavlovův naučený reflex. Jediná cesta ven vede z toho sevření: tam vpředu, kde je samozřejmě nečeká jateční pistole, ale hlasitě počítající pedagožka.
Taková je realita, s jakou se každou chvíli setkávám v Praze a okolí. Jedu do práce a na stejný vlak už na nástupišti samozřejmě čeká stádo z místní základní školy. Vlak zastaví a paní učitelka okamžitě přivede děti ke dveřím. Vystupující se ještě jakž takž prosmeknou, ale paní učitelka u dveří hned láduje svoje svěřence do CityElefantu. První dítka logicky zamíří na schody, protože když jedou dvoupatrovým vlakem, chtějí přeci jet v patře. Paní učitelka svým hlasem, který si nezadá s houkačkou vlaku, ihned zasahuje, aby se jí nikdo neztratil z dosahu. „Zastavte se na těch schodech!“ Děti uposlechnou a zastaví se. Nakládka pokračuje a když nastupuje paní učitelka s posledními žáky, nástupní prostor je kompletně plný. Ostatní cestující, trhněte si nohou a použijte jiné dveře.
Nebo jsem chtěl vystoupit z autobusu. Dveře se otevřely, ale to už je zastoupil dav školních dětí, které dvě paní učitelky nekompromisně tlačily dovnitř. No, přece nebudu rozrážet nevinné děti, takže jsem svoje „s dovolením“ řekl asi tak trojnásobnou hlasitostí, než mám ve zvyku, aby mě paní učitelky slyšely. I všimly si mě. „Pusťte páná, první se vystupujé!“ Na dětech bylo vidět, že jsou z toho celé zmatené: ještě před vteřinkou je někdo komprimoval do vozu a teď mají ustoupit?
A tak bych mohl pokračovat. Zatarasené chodníky, děti přebíhající přes cestu (to má zjevně původ v pokynu „přecházejté rychlé!“) a další nešvary. Doufám, že jsem dost dobrý vypravěč, aby bylo jasné, že děti jsou v tom nevinně. Nemají ještě dost rozumu a drzosti, aby paní učitelku s často nesmyslnými pokyny poslaly někam. Centrální otázka za mě zní: Je správně, aby pedagogové v zájmu okamžitého cíle ohrožovaly u dětí výchovné cíle dlouhodobé? To stojí pár jednoduše zvládnutých školních výletů proti samostatnému myšlení, základům slušného chování na veřejnosti a bohužel i bezpečnosti a obezřetnosti samotných dětí. Na jedné straně se někteří rodiče snaží svým potomkům tato základní pravidla vštípit, na straně druhé pak manipulace s dobytkem. A nebudeme si nalhávat, že se to děje jen když děti vidíme někde na výletě – děje se to i při výuce ve školní třídě.

A víte, co je na tom nejlepší? Když potkávám ve vlaku, na ulici nebo v přírodě jiné skupiny dětí než školní třídy, třeba skautské výpravy nebo sportovní oddíly, vypadá to úplně jinak a nemusím se chytat za hlavu. Vedoucí se k dětem chovají docela jinak a děti se potom taky chovají jinak. A samostatněji. Všechno je v klidu a vlastně vůbec v ničem mi jejich přítomnost nevadí. I některé paní učitelky to takhle umějí, ale je jich spíš pomálu. Tímto jejich přehozením z jednoho pytle do druhého se jim omlouvám za zobecnění v předchozím textu. Ale jak vidno, jaký pán, takový krám.