Odemykáme?

13. listopadu 2021

Za několik dní bude tento stát opět oslavovat Den boje za svobodu a demokracii. V Praze se budou procházet davy po Národní třídě a ti lidé budou říkat, co onoho dne dělali, co by tehdy dělali nebo co by tehdy byli dělali. Bude se jako vždy připomínat, jaký byl život před listopadem. Vzpomínat na „trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány“. Tento popis dob minulých bychom nalezli v preambuli Listiny základních svobod, která je pevnou součástí našeho ústavního pořádku. Tato listina zaručuje všem lidem většinu svobod, které požíváme, ačkoli nám přijdou naprosto normální, například svobodu pohybu a pobytu. Ano, mnozí vědí, že tato svoboda může být například za účelem ochrany zdraví omezena. A proto je vlastně ve jménu vyššího principu mravního všechno v pořádku. Nebo ne?
Přístupy některých evropských zemí mě naprosto šokovaly. Jako bychom žili v jiné Evropě než v té, která ve své historii pamatuje mnoho hrůzy. Hrůzy pramenící z toho, že určitá skupina lidí byla označována za původce všeho nezdaru, byla jí postupně odebírána lidská práva, až nakonec… A hle, jak se zdá, naše malá zemička se začíná u svých sousedů rychle inspirovat. Co takhle omezit lidem, kteří nejsou očkováni, přístup do společnosti? Nemoc bude izolována (což se nám v minulém roce a půl již několikrát úspěšně podařilo, a proto ji tu stále máme) a lidstvo zachráněno. Alespoň to privilegované lidstvo.

Přiznám se, že v mládí jsem v knihách často přeskakoval onu nudnou část jménem Předmluva a pouštěl se rovnou do první, ne-li druhé kapitoly. Až později jsem si uvědomil, že mi přečtení úvodu často dává úplně jiný, lepší pohled na zbytek díla. I významné zákony mívají svůj úvod, který často vypovídá více o jejich významu než stovky podrobných paragrafů pod nimi. Pojďme se tedy společně podívat na některá obecná ustanovení, která bychom našli v Listině základních práv a svobod hned nahoře:
Článek 1: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“
Článek 2, odstavec 3: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
Článek 4, odstavec 4: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“
A ještě dvě další citace, tentokrát ze základních ustanovení Ústavy České republiky:
Článek 1, odstavec 1: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“
Článek 9, odstavec 3: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“

Pojďme si tedy rozebrat, co se stane, pokud tento stát, který se již tak pod rouškou „vyššího dobra“ snaží omezovat všechno možné i nemožné, přestane uznávat testy na přítomnost viru SARS-CoV-2 či jakéhokoli jiného jako důkaz o bezinfekčnosti. Nutno podotknout, že již dnes považuje stát en bloc všechny lidi za nakažené, pokud neprokáží opak. To je velmi zajímavá definice osoby podezřelé z nákazy. Vůbec to zní jako „nevyhnutelné pro ochranu zdraví.“ Nemohu mluvit za zákonodárce, kteří kdysi příslušnou legislativu tvořili, nakonec mnozí z nich již nežijí a nemusejí tak tomu přihlížet; nicméně něco v koutku mé duše mi říká, že takto to nikdy myšleno nebylo. Nu což. Z nabídky možností prokázání bezinfekčnosti vyřadíme testy – vlastně tu možnost nejspolehlivější. Odebereme tím nezanedbatelné skupině lidí možnost hodnověrně prokázat svoji bezinfekčnost. Nebude moct být řeč o tom, že při vydání takového opatření bylo „šetřeno podstaty a smyslu“ omezení práv a svobod člověka. Ono jich vlastně v poslední době šetřeno bylo? Není to náhodou tak, že „úcta k právům a svobodám člověka“ je na ministerstvu zdravotnictví nulová? Jistě, snaží se svými kroky a dle svého přesvědčení zajistit právo lidí na ochranu zdraví. Jenže je kvůli němu možné ospravedlnit takový výklad, který pošlapává práva ostatní? Neměla by odpověď znít: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu?“

A jaký by byl výsledek? Zajisté bychom už nemohli říci, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Někteří lidé by si byli rovnější. Před těmi, kteří by byli neustálou šikanou a nedůstojným zacházením „nuceni činit, co zákon neukládá.“ Jak vidno, pokud bychom přistoupili na tato pravidla, udělali bychom z našeho ústavního pořádku větší trhací kalendář, než se dosud povedlo všem třem prezidentům republiky dohromady. Co na to nově vznikající vláda, jejíž představitelé vždy tak srdceryvně bránili demokratické uspořádání této země? Inu, co by, teď je přeci důležité sestavit program, aby mohli být jmenováni. A co ona občanská základna, na níž má stát každá demokratická společnost? Některým je to jedno, protože se jich to netýká, jiní hlasitě říkají, že kvůli nové hrozbě je třeba zavést nové pořádky. Kdyby si jen vzpomněli, kolikrát to už v historii někdo řekl.
Jsme tam, odkud budeme za pár dní slavit, že jsme se vymanili. Jsme… v prdeli. Kdy – když ne teď? Kdo – když ne my?

Názory na politiku, na světový řád a neřád, na koronavirus, na očkování, na cokoli můžeme mít rozdílné. Civilizaci z nás tvoří to, že se přes to všechno dokážeme navzájem respektovat, vzájemně spolu fungovat a nepovažovat ostatní za méněcenné. Nebo už to dnes společnost nedokáže? Co na to asi říkají ti lidé, kteří se budou brzy procházet po Národní třídě a vzpomínat, co onoho dne dělali, co by tehdy dělali nebo co by tehdy byli dělali? Neusnulo mnoho z nich na vavřínech? Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch má několik oblíbených frází. Rád nabízí ideu, že existuje konečné řešení koronaviru. A také často říká, že jsme ve válce. Nezbývá než se ptát: Jsme pořád ve válce s koronavirem? Nebo to bude občanská válka, ve které se postaví sousedé proti sousedům, přátelé proti přátelům, lidé proti lidem? Proto, aby se podařilo vyplnit ministrovo vysněné endlösung? Moc rád bych na tomto místě napsal, že přeháním. Myšlenky, které mě pronásledují při nočních cestách vlakem, mi však jiný výklad nedovolují. Čas od času teď projíždím pražským bubenským nádražím, před kterým stojí jako připomenutí nejtemnějších dní této stanice kolej vedoucí do nebe. Potichu, abych nebudil ostatní cestující z jejich možná šťastných snů, se sám sebe ptám: Dovolí této společnosti její lhostejnost, sobeckost nebo přesvědčení o nadřazenosti a vyšším dobru, aby opět odemkla bránu nenávratna?