K Filozofické fakultě

07. ledna 2024

Po krátkém odstupu mám potřebu sdílet pár myšlenek vztahujících se k té hrozné události, ke které došlo před dvěma týdny na akademické půdě. Odstup ten zachovávám ze tří důvodů. Jednak jsem si sám potřeboval utřídit myšlenky. Potom jsem také nechtěl otevírat toto téma v době, která by měla být vyhrazena pietě, byť ani nyní nemohu tvrdit, že uplynula doba dostatečně dlouhá – zvlášť pro někoho ta rána zůstane otevřená ještě hodně dlouho. Zatřetí proto, že jsem čekal na reakce těch, kteří odstup držet nemohli nebo nechtěli, na veřejně diskutované návrhy, jak něčemu podobnému pro příště předejít.

Jak se totiž dalo očekávat, objevily se mimo jiné různé nápady, jak posílit zabezpečení vysokých škol. Je to logické. Jednou se něco takového na vysoké škole stalo a stát se to bohužel může znovu. Až se něco takového stane, nedej Bože, v zoologické zahradě, budeme zase řešit bezpečnost zoologických zahrad. Někdo to míní možná ve skutečném zájmu zabránit opakování takové tragédie, někdo možná chce jen lacině politicky ukázat, že pro to něco dělá, když jde vlastně navíc o „bezpečnost našich dětí“.
Mrzí mě, že se ve veřejném prostoru nediskutuje třeba o tom, že by každá veřejná budova měla mít místní rozhlas, který bude dobře slyšitelný a srozumitelný v každé místnosti, a odpovědný pracovník by tak při krizi jakéhokoli druhu mohl účinně všechny přítomné informovat, kde hrozí nebezpečí a co mají dělat. Zato se mluví, jako o jednom z nejmírnějších opatření, o takových tísňových tlačítkách. Nechci je úplně shazovat, ale ruku na srdce: Na fakultě máme tlačítkové hlásiče požáru, ale i v prostorách, kde se pohybuji velmi často, nevím, kde přesně jsou, a musel bych je hledat. To mi přijde efektivnější pamatovat si dvě telefonní čísla na vrátnici (jedno pro každou budovu fakulty), kam bych v případě požáru zavolal, a navíc sdělil podrobnosti, které by vrátný stejně jinak potřeboval vědět. Stejně jako v případě jakéhokoli jiného nebezpečí. Nemluvě o tom, že v případě ohrožení střelbou nebude nikdo běhat po chodbě a hledat tlačítko.

No a potom někteří mluví o kontrolách zavazadel, případně úplném zákazu vnášení větších zavazadel nebo dokonce detekčních rámech a podobných věcech. Nechci tu rozebírat, nakolik je to problematické a zda je to účinné. Trápí mě na tom něco docela jiného, sama podstata. Povinnost strpět takováto opatření přináší omezení svobody. Ta spočívá nejen ve svobodě jednotlivce nosit někam v oprávněném zájmu zavazadla, aniž by jejich obsah někdo zkoumal, ale i v tom, že vysoká škola je jako centrum svobodného myšlení co nejvíce otevřená instituce, a ne rigidní nedobytná pevnost. A jako člověku, který věnoval nemálo svého volného času tomu, aby bylo vysokoškolské prostředí studentům o něco přívětivější, se mi zkrátka nelíbí představa, že tu veškerou snahu mou a mnoha dalších vezme jeden útočník… vlastně ne on, ale společnost sama, která „své děti“ o díl svobody ve jménu jejich bezpečnosti připraví.

Taková svoboda, jako každá jiná, s sebou samozřejmě nese riziko. Nemohu mluvit za druhé, ale pro mě osobně to je riziko akceptovatelné. Už jen proto, že podobné riziko podstupuji prakticky na jakémkoli veřejném místě. Nezapomínejme na ty, které tato tragédie přímo poznamenala, ale nedopusťme, aby toho vzala neúměrně mnoho nám všem.
Gaudeamus igitur iuvenes dum sumus.