Ty, ty, ty

25. srpna 2021

V některých ohledech jsem poměrně konzervativní. Proto jsem se cítil velmi dotčený, když mě na pražském hlavním nádraží oslovila velká, výrazně žlutá cedule s nápisem „Tady dostaneš tečku.“ Jednou věcí je vynalezené slovní spojení „dostat tečku“, které dle mého názoru nebylo zvoleno úplně vhodně. O to ale nejde. Rozčílilo mě použití slovesa ve druhé osobě čísla jednotného, tedy ve formě, které říkáme tykání. Pro tykání a vykání existují jistá společenská pravidla, která, jak předpokládám, všichni alespoň trochu vzdělaní lidé znají. I v rámci těchto pravidel však mohou mít různí lidé na záležitosti tykání a vykání různý pohled. Někdo může například považovat vykání za otravný zvyk, kterým jsme nuceni povrchně a nepřesvědčivě vyjádřit úctu druhé osobě tím, že se namáháme říkat většinu sloves o slabiku delší. Já to ovšem vidím poněkud jinak. Vykání chápu jako standardní, slušnou formu komunikace s druhým člověkem. Tykání je pro mě naproti tomu speciální forma, která přísluší pouze rodině, přátelům, dětem, těm, se kterými se na tykání dohodnu, a některým dalším lidem. Jeho používání beru jako vyjádření existence bližšího vztahu mezi lidmi, určité sounáležitosti a důvěry. Tento pohled je sice poněkud omezující, ale i přes to ochotně akceptuji široce přijímaná společenská pravidla. O to víc se mě ale dotýká, pokud mi tyká někdo, kdo na to podle těchto pravidel nemá právo. Určitě ne proto, že by mně chyběla ta strojená úcta, kterou vykání vyjadřuje. Ale proto, že se tímto dotyčný snaží vlámat do mojí skupiny přátel a lidí, kterým důvěřuji, aniž by tam patřil. Jako nezvaný host.

Jenže obstojí takový názor v dnešním světě? Nemálo společností stanovuje svým zaměstnancům tykání na pracovišti jako prostředek pro zlepšení atmosféry. Subjektivně konstatuji, že pokud bych měl kolegu, se kterým bych se zrovna nemusel, povinnost si s ním tykat by mě dopálila ještě víc. Mnoha lidem je příjemné, když s nimi někdo mluví přátelsky, i když jeho jediným cílem je jim něco vnutit. Na tom už nějakou dobu staví svůj úspěch všechny možné tykající reklamy. „Dej si čokoládovou tyčinku značky X a bude ti líp.“ „Y – tvoje lékárna.“ Protože to zní, jako když nám to od srdce radí někdo blízký. Nad rámec přijatelného užití při důrazném příkazu („Stůj!“) už si s námi tykají i dopravní značky. Na tabulích nad dálnicemi často svítí přátelská doporučení jako „Uprav rychlost!“ nebo „Použij výjezd 34.“ No a teď už si se mnou „potykalo“ i samotné Ministerstvo zdravotnictví. Že tato vláda a jí podřízený státní aparát nechová k občanům úctu, to snad ani nebylo potřeba připomínat. Ale to, že už i oni k lidem drze promlouvají jako jejich rodina či kamarádi, mně přijde naprosto nepřijatelné. Lze namítnout, že tento způsob komunikace prokazatelně přináší kýžený efekt. Reklamní agentury na to přeci přišly už dávno a establishment se koneckonců jenom drží jejich rad. Na to už mám jen dvě otázky. Opravdu zde, jako i v mnoha důležitějších věcech, přistoupíme na tezi, že účel světí prostředky? Dočkáme se snad brzy doby, kdy nám bude předseda vlády nebo kdokoli jiný na tiskové konferenci říkat „ty, ty, ty“ a hrozit rákoskou?