Levná jízda

19. ledna 2021

V poslední době jsem už mnohokrát slyšel, že doba koronavirová nám může odkrýt nevšední pohled na věci, které jsme do té doby opomíjeli. Já už teď třeba tuším, že s nejvyšší pravděpodobností na větší část svého bakalářského studia budu pohlížet přes obrazovku počítače. Možná někdy v budoucnu, až budou k propagaci namísto lockdownu opět sloužit i dny otevřených dveří, zastavím se na fakultě a prohlédnu si ty laboratoře plné strojů a přístrojů, o kterých jsme se učili, ale nikdy je neviděli, stejně jako Lochnesskou příšeru. Protože tedy do školy nejezdím, rozhodl jsem se neprodlužovat si předplatní jízdné pro 1. pásmo, na ty občasné cesty se to nevyplatí. Od toho okamžiku jsem tušil, že mě to jednou čeká a nemine. Pár měsíců se mi to dařilo oddalovat tím, že mi pokaždé vycházela cesta na vlak Českých drah. Ale dnes tomu byly hvězdy nakloněny. Zamířil jsem k tomu modrozelenému automatu stojícímu na nádraží. K tomu automatu, který cestující používají spíše omylem než cíleně. Já ovšem dobře věděl, co chci. Lidem se často tají dech, když provádějí transakce s větším množstvím peněz. Já jsem se ale právě se zatajeným dechem chystal si koupit nejlevnější lístek v mém životě. Nezabránil mi v tom nespolupracující našeptávač stanic ani lámaná čeština na obrazovce. Podařilo se. Opravdu to není tisková chyba. Není to ani žádná reklamní akce, nic takového. Je to obyčejná jízdenka pro dvacetiletého studenta na sedmikilometrovou jízdu za 2 koruny. Neboli 29 haléřů na kilometr. Že nevíte, co je to haléř? Čas už dosti pokročil od doby, kdy to slovo bývalo docela běžným. A už vůbec bude zapomenuto v době, kdy třeba budu o tomhle okamžiku vyprávět svým dětem, neřkuli vnoučatům. Schovám si pro ně ten lístek, ač vím, že text na termopapíru mizí rychleji než lidské vzpomínky. Možná bude mít jednou nějakou sběratelskou cenu. Jeho největší cena bude ale jiná. Vedle ošemetné a zavádějící připomínky, že dřív bylo líp, bude malým dílkem do skládačky s odpovědí na otázku, proč už tomu tak více není.

Jestli je něco větší hrozbou pro lidstvo než všechny nemoci, meteority, sopky a globální oteplování dohromady, je to lidská lhostejnost k tomu, co přijde po nás. Než si to někteří lidé uvědomí, bude už pozdě. Jiní už se budou jen potutelně usmívat zpod vík svých uren, když jejich pokolení musejí pořádat, co jim oni za svého života nadrobili. Po nás potopa, to je velmi nebezpečná myšlenka praktikovaná v mnoha ohledech lidské činnosti. Dbejte, prosím, o budoucnost.