Přes palubu

03. června 2021

Povím vám příběh, je docela smyšlený,
o lidech na moři, o jejich smýšlení
o jejich přežití a o lásce k bližním
někde mezi Kanadou a pólem jižním.

Bez konce oceán na konci léta,
bez konce plyne čas na konci světa.
Tam koráb veliký na hladině vodní,
skrumáže lidiček na palubě lodní.
Babičky o holi i matky s kojenci,
vládcové, zloději, soupeři, spojenci,
někdo si hoduje a jiní živoří,
společně uvízli v prázdnotě na moři.
Lodička podivná, kam vítr duje,
ač parník, pokaždé tím směrem pluje
jak Bludný Holanďan, zná celý svět,
po vodě toulá se přes třicet let.
Tenkrát jak opadly přívaly hesel,
všichni se společně chopili vesel,
chtěli po temných dnech, mrazivě mlhavých
konečně odrazit od břehů krvavých.
Den co den hledají vysněnou zem,
kde pravda vítězí nad lží a zlem,
kde důvodů k radosti každý má vždycky dost,
na lodi nazvané příznačně Budoucnost.

K večeru pluli jsme po Rudém zálivu,
sešli se přátelé na přídi na pivu;
bohužel jeden z nich namísto pirožku
nabídl ostatním zákeřnou zákožku.
O měsíc později bili jak splašení
lékaři na poplach, vydali hlášení:
na lodi, říkali, svrabu se daří,
nejvíce náchylní jsou lidé staří.
Obratem kapitán ve strachu z nákazy
stanovil pro všechny tresty a zákazy.
Zatímco ostatní nesměli z kajuty,
vybíral na můstku z trezoru valuty.
Minuly nejhorší nápory nemoci,
s nimi však nikoli pocity bezmoci.
Jednoho rána jak když pára zasyčí,
zmizeli z paluby kdovíkam hasiči.
Drbny a agenti vždy nějak zvědí,
koho co, kde a jak toho dne svědí,
pár hodin nato už sousedé vaši ví,
komu se vyhýbat, kdo jsou ti prašiví.
Kapitán nalezl úkoly pro hlídky,
všem lidem nařídil povinné prohlídky:
prohlédnou každičký kousíček kůže,
kde se ten parazit ukrývat může.
Námořník povinen co týden podzimní,
odhalit před hlídkou oblasti intimní,
která mu ve jménu všech lidí blaha,
kamkoli na kůži hledí a sahá.

Každý den palubu onoho plavidla
svazují jiná a zas blbá pravidla.
Aniž se cokoli jiného stalo,
odešla zima a jaro se vzalo.
Pronesla pojednou vážená bachyně,
že ten svrab pochází zajisté z kuchyně.
Každý si přece sám pro sebe uvaří,
k čemu jsou – zmizeli – na lodi kuchaři?
Než stačila Budoucnost doplynout do Číny,
na svrab už nalezli repelent účinný:
kapitán rozdělil repelent na trošky,
s pokřikem vyrazil vyhubit zákožky.
Nejprve dostali repelent staří,
na kterých se svrabu nejlépe daří.
Aspoň jim odpadly nechutné prohlídky,
mladí dál skýtali vzrušení pro hlídky.
Ač nikdo nevěděl, jaké jsou zásoby,
bude prý dostatek pro všechny osoby.
Kapitán soudil, že s pomocí roztočí
svůj byznys na moři pořádně roztočí,
a jak si usmyslel, tak se to stalo,
všude se práskalo, kradlo a lhalo.
Zmizeli strojníci od parních strojů,
dali je navléci do směšných krojů
za to, že zmizely zásoby uhlí,
při čtení rozsudku úplně ztuhli.
Jedni šli po prkně, jiní šli sami,
kapitán popřál jim: „Pánbůh buď s vámi!“
Zmizeli ve vlnách, zmizeli pod nimi,
jako ti všichni, kdo zmizeli před nimi.

Plují dál společně v prázdnotě na moři,
někdo si hoduje a jiní živoří,
rozdíl bys nepoznal pohledem zvenčí,
jen počet lidí je čím dál, tím menší.
Jednoho večera ložisko zadřené
nebo snad na plotně hovězí vařené,
nevíme, které z nich, už svůj boj vzdalo
a od něj na lodi všechno se vzňalo.
Tajemstvím zůstalo ohnisko pro hlídky –
konaly v kajutách nemravné prohlídky.
Až mnohem později s hrůzou ve tváři
zahlédl kapitán plamenů záři.
„Žádný strach,“ prohlásil a klikou zatočil,
hasičskou zbrojnici obratem vytočil
a potom předstíral v tom žhnoucím hororu,
že někdo ho poslouchá při jeho hovoru.
„Nebojte, zvládnem to,“ se strachem v hlasu
dokola onu noc křičel v rozhlasu.
Balil se, z trezoru vyndával bankovky,
zlaťáky počítal od nuly do stovky,
než už i na můstku bylo moc vedro.
Na lodi nebylo jediné vědro.
Konečně kapitán za svitu luny
nařídil spustit dát záchranné čluny.
Jelikož tušil, že nepůjde do nebe,
nechal si vyhradit první člun pro sebe.

Takovou trosečník má svoji minulost,
zde na boku ležící zářící Budoucnost.
K ránu se nad lodí hladina zavřela.
Budoucnost z očí všem navěky zmizela.
Mohou se radovat z jediné zprávy:
roztoči zmizeli, všichni jsou zdrávi!
Konečně hlídky zas dávají pozor,
na směny bedlivě sledují obzor.
Po dvou dnech objeví tři stěžně vysoké.
Čí je z nich visící plachtoví široké,
na černém praporu lebka všem hlásá.
Přichází záhuba? Přichází spása?

A přece ten příběh, věz, možná se stal,
a přece na hladině loď drží se dál.
Vrací se po vlnách zpět ke břehům minulým,
od kterých jsme před lety s úsilím vypluli.